Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šediváčkův long 2015 na běžkách - Eliška Riegerová

14. 2. 2016

Šediváčkův long

Nejdůležitější věcí v životě člověka jsou jeho přátelé a jeho sny… a sny jsou tu od toho, aby si je člověk plnil :) Šediváčkův long byl pro mě jedním z těch snů, co si člověk říká: „Až jednou…“ a pak ho jednoho dne napadne: „A proč vlastně ne teď?“ Je v tom asi trochu strachu, že to nedokáže, a taky trochu strachu z toho paradoxu, že splněný sen je jen pár chvil úžasné euforie, jež záhy vyprchá, a pak už jsou to jen nostalgické vzpomínky… Jenže nikdy nesplněný sen je ještě horší, tíží člověka na duši. A tak člověk jednoho dne dojde k tomu, že si řekne: „A proč vlastně ne teď?“ :)

Ovšem i sny musí mít nějaký reálný základ ;) A tak jsem, jako obvykle na poslední chvíli, sháněla ubytování a dokupovala poslední části výbavy. V úterý v poledne (skoro včas :D) jsem konečně naložila vlky a všechny věci a vyrazila směr Deštné v Orlických horách. Sama. Lukáš byl tou dobou na služební cestě v Norsku. Jestli se tam někde zabiju, to by mě zajímalo, kdo se postará o psy…

V Jablonci bylo skoro jarní počasí jen se zbytky sněhu a jak jsem sjela dolů do nížin, připadala jsem si úplně jak v dubnu. Na polích se zelenal ozim a všechno vypadalo, jako by žádný sníh nikdy nebyl. Nějak mi to narušovalo morálku, představa sněhových závějí mě nějak nelákala :)))

Nakonec mě sníh neminul :) V Deštném ho bylo krapet víc, než u nás, a nahoře bylo vidět zasněžené stromy. Tak asi nakonec fakt pojedeme… :))) Prvně jsem dojela na chatu Kristýna v Jedlové, kde byl start a veškeré zázemí. Zjistila jsem, že jsem měla mít vyplněný chip list (ehm, jako obvykle), ale naštěstí se dal vyplnit i na místě. Odevzdala jsem očkováky a po druhém dotazu, co je ještě dneska důležitého, jsem se dozvěděla, kdy a kde je musher meeting. Pak jsem odjela na asi kilometr vzdálenou chatu Prim se ubytovat. Když se mi pan domácí omlouval, že mám pokoj až v podkroví, mávla jsem rukou, že je mi to jedno. To jsem ještě netušila, jak budu na ty tři patra schodů nadávat :D

 

Večer před startem

 

V pět hodin bylo slavnostní zahájení pod sjezdovkami v Deštném. To bylo moc pěkné, diváci dostávali louče, takže to ve tmě všude svítilo. Atmosféra byla super a já už v tu chvíli tušila, proč je Šediváček takový, jaký je… a proč se sem všichni ti lidi tak rádi vrací :)

Na meeting jsem se vypravila pěšky i se psy (musela bych je nechat v autě), což se neukázalo jako dobrý tah, protože se tam nedalo vejít ani bez nich. Dozvěděli jsme se, že zítřejší etapa bude (z důvodů nedostatku sněhu) zkrácená na 50km. A taky, že psi musí projít veterinární prohlídkou, což mi nějak nikdo neřekl a nikde to nebylo napsané. Tak prý ráno v osm. Nakonec prohlídka vypadala tak, že se veterinářka zeptala, jestli jim nic není a oba startují a udělala si fajfku do papíru. A kvůli tomu jsem tam na osmou jela :D

 

 

První den

 

Start byl formou časových oken – každá kategorie měla nějaké časové rozmezí, kdy mohl člověk odstartovat, kdy chtěl. Pro skijoring to bylo od půl jedenácté. Ráno jsem horečně balila všechny věci, třikrát přebírala, jestli mám všechno, co potřebuju a přeříkávala si, co musím ještě udělat, dát do batohu před startem (kalhoty, co si svleču…). Nevěřila jsem, že něco nezapomenu, ale povedlo se! Měla jsem všechno :D

Start byl sjezdovkou do kopce. Někteří ani nenazouvali lyže. Mě to přišlo tak nějak pod mou úroveň, a taky jsem nechtěla brzdit nadšení psů (které zatím měli a věděla jsem, že brzy opadne :D) a tak jsem lyže nazula a jela. Docela slušně, psi makali i do toho krpálu. Mastili taky po loukách nad sjezdovkou až do chvíle, kdy se nám do cesty postavila bahnitá louže. Zastavit? Přejet? Přejet! Psi byli ovšem jiného názoru a na kraji bahna se zasekli… a tak jsem letěla. Po držce do bahna. To nám to pěkně začíná :D

 

To nám to pěkně začíná :)

 

Trať pokračovala přes další louky a skrz Deštné, letěla jsem ještě znova několikrát. Sníh byl měkký a trať rozhodně ne taková, jak jsem zvyklá :D O kus dál jsem dojela tři soupeřky – šly pěšky :))) Na konci Deštného ale i ony nazuly lyže a do nekonečného čtyřkilometrového stoupání jsme jely tak nějak společně. Holkám šli líp psi, ti moji se tvářili, že jsem asi upadla, štrachat se do takového nekonečného krpálu, a nikam se nehrnuli. Ale držela jsem se jich. Změna nastala, když kolem nás profrčelo spřežení Romana Habáska. Psi Aleny Smolíkové, kteří patří do stejné smečky, vyrazili za ním, jak když je píchne, a Alena byla v trapu :D A my tři s Luckou a Romanou se štrachaly dál do nekonečného krpálu. Já chci taky výtah! :)))

Jakmile jsem byla na vršku a trať se narovnala, psi vesele vyrazili. Bylo to tu pěkně upravené a jelo se krásně. Urazili jsme několik kilometrů v příjemném tempu, minuli odbočku do tobogánu, kam jela jen spřežení, lyžaři toho byli ušetřeni :) a sjeli jeden pěkný sjezd. Pak jsme dojeli paní s nějakým ohařem, která závod (asi mimo soutěž) běžela po svých! Šílenec. Co bylo ale horší bylo, že Friska se rozhodla, že tenhle pejsek se jí ale moc líbí, a že pojedeme s ním! Za živého boha jsem jí nemohla přemluvit, že na něj prostě čekat nebudeme. Vždycky, když jsme je předjeli, zabočila do závěje a lehla si tam :/ Běžící paní už se mě začala ptát, jestli je všechno v pořádku a nechci pomoct :D Navíc ještě německy, protože tady nebyla mezinárodní řečí angličtina, ale němčina, jak jsem zjistila záhy, používali jí tu všichni… a já se svými sporadickými znalostmi jsem si pořád jen domýšlela, co se mě ti lidi ptají a odpovídala „Ja“, „Nein“, „Danke“ :)))

Nakonec se mi podařilo Fris přesvědčit, že toho pejska s sebou opravdu nebereme, a že prostě poběží… a tak jsme pokračovali dál. Začínala jsem uvažovat, jak daleko to ještě může být na Masarykovu chatu, když jsme zrovna vyjeli na nějakou louku a v tu chvíli se před námi v mlze vyloupla! Tak to jsem teda nečekala, že už jsme TAK blízko, myslela jsem, že to ještě kousek bude :)

U parkoviště pod Masaryčkou byla kontrola a občerstvení. Zastavila jsem a s chutí popíjela čaj. Najednou se ke mě přiřítila nějaká slečna s mobilem v ruce a slovy: „Vás si musím vyfotit! Pan Kohout nabízí panáka Tullamorky tomu, kdo vyfotí Mrtvou srnu!“ Zůstala jsem zírat :D Že mě Pavel takhle dohoní i na Šedivákovi, to jsem fakt nečekala :))) „A vy jste kdo, že mě znáte a já vás ne?“ Vykoktala jsem přes kelímek čaje. Že bych už byla tak slavná? :D Ukázalo se, že je to pořadatelka jednoho dogtreku, která se zná s Pavlem a mě někde viděla. No bezva :)

 

Fotka za panáka Tullamorky 

 

Z Masaryčky se pokračovalo ještě kousek po pěkné trati a pak se odbočovalo na cestu jen projetou skútrem. A tam začalo peklo. Psi sice táhli, ale nebyla to zrovna žádná hitparáda, sníh se bořil, já se bořila, psi se bořili… Vedlo to většinou po rovině, ale ne úplně, bruslit tam fakt nešlo a soupaž do kopce s báglem na zádech i za tahu psů, to teda nic moc… A psům se v tom moc jít nechtělo a ještě jsme neustále uhýbali spřežením… Děs. Měla jsem pocit, že to jedeme celou věčnost a ne jen asi 2,5km, jak jsem následně zjistila podle mapy.

Na konci té hrůzy :) byla kontrola v podobě Broňka, který mi nabídl rum a řekl, ať si sundám lyže. Vůbec se mi nechtělo jít kamkoliv pěšky, ale po jeho ujištění, že to fakt nesjedu, a že prý „tam nestojí pro srand králíkům“ :))) jsem to teda zula a šla pěšky. A dobře, že tak :D Trať pokračovala dalším tobogánem – úzkým korytem, z prudkého kopce, které na lyžích fakt nešlo sjet. Asi o půl kilometru níž, kde tobogán končil, byla další kontrola, která mi opět nabízela alkohol :) Jelikož jsem celkem neměla ponětí, kde jsem, protože jakási GPS, která mi měla počítat ujeté kilometry, se mi soustavně vypínala, a tahat mapu jsem byla líná, zkusila jsem se jich zeptat, jestli nevědí, na kolikátém jsou kilometru. Nevěděli. Prý vědí jen, že jsou stanoviště L :D

Cesta bohužel dál pokračovala podobně, jako nad tobogánem – úzká pěšinka projetá skútrem. Navíc nevím proč zrovna tu, jestli se ti psi z toho sjezd báli :D, ale bylo to tu hrozně pokaděné. A ukázalo se, že Frisce to vadí. Každý bobek přeskakovala nebo obíhala, čímž do toho obvykle zatáhla Dinga nebo ho naopak vytlačila do závěje… Fakt parádní cesta. Naštěstí to ale aspoň po chvíli začalo být z kopce a tak se jelo líp. Pak to ale bylo z kopce víc a víc a víc… a pak jsem se najednou vysypala prudkou zatáčkou na nějaké široké cestě, tak tak jsem to vybrala :D A o kus dál jsem se podobně vysypala na KO kontrole. Sotva jsem projela pro změnu levotočivou zatáčkou a svištěla dál z kopce, bez nejmenšího zaváhání. Před startem jsem si říkala, že možná průjezd KO bude trochu na psychiku… budu přemýšlet nad tím, jestli fakt chci jet dál a nebo to vzít kratší cestou do cíle… Ale v tu chvíli jsem neměla čas uvažovat nad ničím a ani mě to nenapadlo :)

 

Takhle asi vypadala větší část trati

 

Pak ale začalo být hůř. Trať vedla sice širokou cestou, ale opět jen úzce projetou, bruslit šlo dost blbě, sníh vůbec nejel, bylo to převážně do mírného kopce, přicházela první únava, začínalo mi být zima a upadal morál můj i psů… už se nějak nechtělo. Usoudila jsem, že je čas zastavit a povzbudit morálku něčím k jídlu :) Projíždějící musheři se ptali, jestli všechno OK… asi jim přišlo divné jen tak stát u cesty a povídat si se psama :D Protože se ptali většinou německy, odpovídala jsem, že „Alles in Ordnung.“ a dodávala „Pause.“, takže pak s úsměvem pokračovali dál… To mi přišlo taky úžasné – všichni závodníci se navzájem zdravili a jakmile někdo zastavil nebo něco řešil, všichni se ho hned ptali, jestli všechno OK a nabízeli pomoc.

Cesta takhle pokračovala asi tři kilometry, pak se začala svažovat z kopce a pak to byl docela drsný sjezd. Normálně bych si ho asi celkem užila, ale jak člověk neví, kam jede a co tam bude dál, tak to bylo trochu hard core :) Dál se jelo stále do mírného kopce, ale už tam šlo celkem bruslit, takže se jelo líp. Dojela jsem tam Lucku s Romanou, které si dávaly pauzu tady. To mi podlomilo morálku a zastavila jsem taky a vytáhla sušenku :D Mezi tím zase holky odjely a tak jsem dál pokračovala sama. Následoval kousek parádní tratě, ovšem stoupající na Pěticestí nechutným krpálem :)))

Nahoře byla kontrola. Nabízela čaj s medovinou. Zajímavé, co s člověkem dělá únava :D Ale ač zapřísáhlý abstinent, prostě jsem neměla sílu řešit, že to nechci… a tak jsem si lokla. Bylo to nechutně hnusný :D Ale přestaly mi pak mrznout ruce… jestli to teda bylo tím :)))

Následoval naprosto luxusní asi čtyřkilometrový sjezd na Záhoří. Psům se ale moc nechtělo jít, až když nás po chvíli předjel nějaký cyklista (snowbiker ;)) , vyrazili za ním a pak už šli pěkně, i když cyklista byl dávno v tahu :))) Sjezd jsem si užívala, až na jeden zásek, kde za zatáčkou byly šutry a tak tak se mi podařilo je nějako objet a nerozbít se :) A druhý, kde náhle trať odbočovala na boční cestičku, což jsem vychytala, ale pak jsem nějak stejně letěla :D

Tratě podél Záhoří byly parádní, psi běželi krásně. Už jsem zjistila, že jak mám rychlost a jedeme trochu v tempu, jak jsou zvyklí, a je tam pořádná dobrá trať, jedou a táhnou, makaj. Jakmile se někde plahočím a jim se jde špatně, kašlou na to a táhnou, jen aby se neřeklo, nebo to bojkotujou vůbec. Hold trénujeme v trochu jiných podmínkách ;)

 

Krásná trať na Orlickém Záhoří

 

Asi po kilometru a půl jsme odbočili zase znovu do kopce a to byl konec. Psi se rozhodli, že budou stávkovat. Tentokrát nejen Friska, ale i Dinouš. Lehali si do závěje, váleli se, odmítali vstávat. Stála jsem tam bezradně a koukala na ně. Dojel k nám nějaký další německy mluvící musher a ptal se, jestli je všechno OK. „Ja, OK, pause.“ Asi mi moc nevěřil, asi jsem vypadala dost bezradně :D Začal mi nabízet žrádlo pro psy, na což jsem odpověděla, že děkuju, že mám (až tolik jsem ze sebe německy vypotila :D). A tak jel dál. Ale nakonec mi tím pomohl nejvíc. Friska se totiž rozhodla, že když s námi mluví, asi k nám patří, a vyrazila za ním.

Byl tam další tobogán, tentokrát se jel ale do kopce! A místy to bylo na sundání lyží, jak to bylo úzké, místy tam tekl potok :D A tak to vedlo do děsného kopce asi tři kilometry. Jenže Friska se rozhodla asi, že když nám to spřežení ujede, tak umřeme! :D A tak valila do toho kopce jak šílená a táhla a táhla… a tak nahoru vyvláčela mě i Dinga. Ona je fakt šílená :D

Na rozcestí Pod Homolí jsme konečně měli tu hrůzu za sebou. Zastavila jsem, že tohle chce další občerstvení. Pak projelo kolem nějaké další spřežení a musher mi s pozdravem hodil dvě nějaké čokoládové tyčky :) Zjevně je tak rozdával každému, koho potkal :))) Bylo to milé, akorát jak čokolády spadly do sněhu, byla Friska poněkud rychlejší, než já, a tak jsem jí musela jednu tyčku tahat z tlamy, jinak by to sežrala i s obalem :))) Než jsem se odhodlala vyrazit dál, přijel nějaký další cyklista. Zkoušela jsem z něj vymámit, jak je to ještě daleko, má přece tachometr… prý neví a nechce vědět :D Tak jsem vyrazila taky za další neznámou trasou :)

Věřila jsem, že teď už to musí být jen z kopce, přece to tak nějak v mapě bylo. Houbelec… z kopce to bylo kousek, aby se člověk uchlácholil a pak to zase stoupalo. Sice ne moc, ale to byl snad nejhorší úsek cesty. Nikde nikdo, jela jsem úplně sama táhlým stoupáním, bruslit skoro nešlo, motala jsem se po nějaké stráni porostlé kosodřevinou, stahovala se kolem mlha a psi nechtěli jít, už toho měli plné zuby. Takhle dlouhou trasu ještě v zápřahu asi nejeli :D Měla jsem dojem, že se tam tím kopcem plahočím celou věčnost a že tam fakt asi někde zůstanu v mlze… Nakonec se kopec přece jen přehoupl ve sjezd a když jsem vypadla na nějaké široké cestě, svět se zdál rázem veselejší. Poznala jsem, že opět projíždím KO kontrolu. Tak teď už to opravdu bude jen z kopce do cíle!

Ten kopec byl ovšem výživný, sice trať široká, ale sem tam výmol nebo skoro potok, pak už spíš rovina. Tam mě dojelo spřežení. Předjelo. Jenže po chvíli jsme zase dojeli my jeho. Ukázalo se, že v dobrém terénu, kde psi běží a táhnou a já jedu rychle, jsem rychlejší než spřežení. To mě celkem překvapilo. A tak jsme se tam chvíli tak různě předjížděli, než jsem mu úplně ujela.

Když jsem míjela poslední kontrolu, která mi hlásila, že už je to jen 2,5km do cíle, přepadla mě eufórie. To už dáme, i kdybych to měla dojít pěšky a odnést psy na zádech!!! :D „Vlci, už jen kousíček a jsme doma!“ Psi na mě koukali, z čeho se tak raduju. O kousek dál mě humor zase přešel, když se trať začala svažovat do úzkého koryta. Vypadalo to jako další tobogán, ale tentokrát mě nikdo nevaroval… a tak jsem jela a jela… a pak už mi došlo, že to zastavím jedině tak, že hodím držku. Pracně jsem se sbírala, když opodál z lesa vylezl chlap s lopatou, který tam zřejmě na trať nahazoval sníh a vytřeštil na mě oči. „To sundej, ne? To ještě nikdo nesjel. A jestli jo, tak to nikdo neví, protože leží někde mrtvej!“ :)))

Pak už to bylo opravdu jen kousek po cestě a loukách, kolem kostela svatého Matouše a… sjezdovkou dolů do cíle. Poslední sjezd, to prostě sundávat nebudu! A tak jsem se odrazila a jela. Prosvištěla jsem kolem Romany s Luckou, které šly pěšky a zíraly na mě podobně vytřeštěně, jako ten pán s lopatou. Asi se to taky běžně nejezdí… O kus dál jsem pochopila proč, když jsem skončila v závěji :D Ale zvedla jsem se a statečně to sjela až do cíle! Tam jsem si kecla a zůstala sedět. Dingo seděl opodál a trucoval. Tohle jsem podle něj asi fakt přehnala :D Friska měla radost, že já mám radost a skákala mi po hlavě a vypadala celkově, že by si to klidně dala celé ještě jednou. Já teda ne :D Představu zítřku jsem zaplašila, zvedla se a jela na chalupu.

 

Frisky si užívá zaslouženého odpočinku :)

 

Zatím co jsem se sprchovala a šla na večeři, nechala jsem vlky na pokoji. Jsou unavený, to zvládnou. Zvládli. Dokonce jsem zapomněla ležet na stole sušenku a když jsem přišla zpátky, byla furt tam! Asi jsou vážně unavený :))) A já byla taky. Na musher meeting jsem tentokrát už jela autem a psi nechala tam. Dozvěděla jsem se, že zítra bude trať opět kratší. Jen 40km na Záhoří na povinnou pauzu , a pak 17km zpátky večerní etapu. A že lyžaři si mohou nechat odvézt věci na povinnou pauzu, které tam budou potřebovat.

Večer jsem se pokusila být ještě trochu společenská, psi jsem nechala v autě a zašla na chvíli do Kristýny popovídat s ostatními. Po chvíli ale začala hrát nějaká kapela, která sice hrála dobře, ale šíleně na hlas, takže nebylo nic slyšet… a já začínala usínat… tak jsem radši jela :)

Večer jsem padla jak mrtvá. Bylo to náročné a zítra bude hůř. Lepší na to nemyslet!

 

 

Druhý den

 

Ráno jsem myslela, že nevstanu. Celkem mě nic nebolelo, ale byla jsem utahaná jak kotě. Abych to neměla tak jednoduché, tak se ukázalo, že jsem to špatně pochopila s těmi věcmi na odvoz, které se měly dát k chatě před startem. Myslela jsem, před startem skijoringu… ale bylo to před startem všech. Takže jsem přišla s věcmi pozdě. Nakonec jsem teda nějak pobrala do báglu, co budu potřebovat s sebou. Poučení pro příště… a hlavně na zítra, až se povezou věci na bivak! A aby těch zmatků nebylo málo, tak při oblékání psů jsem zjistila, že nemám, prostě nemám, krční šňůru. S nesvázanými psy se nedá jet… teda dá, ale děsně blbě… Naštěstí jsem v batohu měla poctivě náhradní, takže jsem vytáhla tu a vyrazila. Teď už jí nesmím ztratit!

Do sjezdovky jsem vyrazila opět na lyžích, ale dneska už psům nadšení chybělo, uběhli pár metrů a šli. Bylo hrozné horko a pralo slunko, sníh tál téměř před očima, byla z něj těžká lepivá bílá kaše, kterou se psi brodili. Už po prvním kilometru se vlekli s jazykama pomalu na zemi a táhli se jak smrad. Byli na nejvyšší míru otrávení, že mají zase někam běžet, po tom, co uběhli včera. Nechtěli. A nebyli sami :) Všude kolem nás se vláčela hlemýždím tempem spřežení, psi uvaření se bořili v bílém sajrajtu a běželi tak, aby se neřeklo…

Na vršku startovní sjezdovky

 

Už jsem si pamatovala, kde je jaký error a jela opatrněji, takže jsem nepadala. Ke stoupání jsem zase dojela tak nějak s ostatníma. Slibovala jsem psům, že tam bude líp – sice do kopce, ale stín a snad trochu tvrdší trať. To tam sice bylo, ale nepomohlo to. Psi prostě nešli. Capali přede mnou a tvářili se, že jsem se zbláznila. Neustále nás předjížděli další a další spřežení. Pořád jsme museli uhýbat a často to nestačilo. Ačkoliv oba moji psi ty ostatní ignorovali, stejně se ti cizí chodili na ty moje „dívat“ – pokud si jen čichli a šli dál, bylo to v pohodě. Dingo stál a tvářil se, že tam není, Friska na ně (trochu nervózně, ale celkem přátelsky) vrtěla ocasem. Horší bylo, když se přišli prát, vrčeli a provokovali. Fris i Dinouš sice i tak dělali, že jako nic, a ani jeden se nebránil (asi vědí, že přesila má vždycky lepší argument ;)), Dingo se tvářil jako vzduch a Friska horlivě konejšila, ale bylo to nepříjemné. Já se vždycky snažila tak nějak po dobrém ty cizí psy přemluvit, ať vypadnou… až mi nějaký musher řekl, ať si s tím tak nedělám hlavu a bouchám je holema :D To jsem si teda netroufala, ale aspoň jsem je těma holema strkala pryč. Naštěstí k žádné rvačce nakonec za celou dobu nedošlo. Dohru to mělo jedinou – všichni se mě chodili ptát, jak je možné, že ti moji vlci jsou tak naprosto nekonfliktní, že znají čévéčka jako rváče, a ti moji, že se nedají ani vyprovokovat :D Přemýšlela jsem, jak jim mám vysvětlit, že Friska není normální a Dingo jednak ví, že při práci nesmí, a jednak není debil, aby provokoval osmihlavou smečku :)))

Nicméně, co se týče jejich dnešního výkonu, byla to bída s nouzí. Cestou do kopce nám ujely všechny soupeřky a nahoře to nebylo lepší. Cestou na Masaryčku jsme se pořád dokola předjížděli s nějakými spřeženími a týpkem s pulkou. Když jsme jeli za nimi, psi celkem šli a dojížděli jsme je… jenže spřežení neustále stavěla. Psi se jim venčili, zamotávali, řešili tohle, tamto… nešlo za nimi jet! Ale když jsem je předjela, nechtěla zase Fris běžet, začala zastavovat a otáčet se… No hrůza.

Pod Masaryčkou byla dneska nějaká německá kontrola. Takže jsem si moc nepokecala :))) Vylámala jsem ze sebe, že bych si dala ještě jeden čaj. Taky jsem se pomocnici snažila vysvětlit, že mi nemusí držet psy, ale to jsem nebyla schopná :D Pochopila to, když si Dingo lehnul :))) Byl otrávený na nejvyšší míru a hodlal to dávat ostentativně najevo :D

Měla jsem hrůzu z toho následujícího úseku. Měla jsem s sebou jeden stoupací vosk, že pokud to půjde tak blbě jako včera, tak namažu, abych mohla jet klasicky. Šlo to ještě hůř, ale máza nepomohla, ani jsem to nezkoušela. Friska odmítala jít. Psi se tu brutálně bořili, vlekli se rychlostí šneka. Dingo šel jakž takž dopředu, přece jen je v tomhle spolehlivý, ale netáhl. Frisula dělala hovadiny. Kousek šla, pak schválně vytlačila Dinga do závěje (občas jako záminku využila hovno v trati, takže před ním panicky uskočila stranou), čímž ho prakticky donutila zastavit, protože v hlubokém rozbředlém sněhu musel skoro plavat a než se z něj vyhrabal zpátky na trať, zpomalil už natolik, že Friska to vzala jako důvod k zastavení a zůstala stát na kraji tratě. Někdy rovnou skočila do hlubočáku sama. A stála a koukala s výrazem: „Dál nejdu.“ Když to dělala asi každých dvacet metrů, myslela jsem, že mě trefí. Zkoušela jsem všechno možné – od veselého povzbuzování až po nadávky a výhružky, ale nefungovalo nic. Většinou se po chvíli sama rozhodla, že půjde dál, někdy proto, že kolem projelo spřežení… Někdy po tom, co jsem jí chytla za postroj a postavila zpátky na trať… Myslela jsem, že jí tam někde uvážu u nejbližšího stromu! Nakonec jsme tímhle stylem dojeli ty asi dva kiláky až k tobogánu. Tam jsme si vystáli frontu na sjezd, protože se tam zrovna sjelo několik spřežení a čekali, až sjedou ti ostatní. Když mi Broňa nabízel rum, měla jsem dojem, že by to bylo dneska nejlepší řešení – opít se :D Místo toho jsem zula lyže a sešla tobogán a doufala, že za ním to bude lepší.

 

Fronta na sjezd tobogánu

 

Nebylo. Navíc tam všude byly ty bobky. Frisula panikařila a skákala do závěje a odmítala kolem každého hovna projít blíž, než na metr… Docházela mi trpělivost. Naštěstí pak následoval ten sjezd. KO kontrolu jsem tentokrát projížděla s uvědoměním si, že jí projíždím… že mě ještě čeká pěkný kus na Orlické Záhoří… a další kus po tmě do cíle… a že je to pěkně hnusný kus… a že dneska to teda fakt nejde… Ale zase tak zlé, abych měla zaječí úmysly, to nebylo :)

Dál se cesta neskutečně táhla. Dinga už to zřejmě nebavilo a tak se snažil běžet a táhnout, konečně… Fris stávkovala stále, ale s menší intenzitou a tak jsme se nějak sunuli vpřed. Už jsem taky pochopila, že nemá cenu jí nadávat a nepomáhá ani povzbuzování, jediné, co fungovalo, bylo trvat na tom, že má jít. Když se zastavila a zůstala koukat, prostě jsem opakovala, ať jde dopředu, a doplňovala to důrazným posuňkem tak dlouho, dokud prostě nešla. Měla jsem nervy na pochodu, ale jakkoliv jí trestat nebo i jen se vztekat nemělo smysl, šprajcovala se pak ještě víc. Nechtěla moc jít ani ze sjezdu, ale to jsem na ní kašlala a prostě jela, takže běžet musela. Dingo už z ní byl taky pěkně otrávený, rád by běžel, ale ona ho brzdila. Nakonec jsem se ještě málem vztekla při stoupání na Pěticestí, ale pak už jsme byli tam!

Tentokrát jsem čaj s rumem odmítla, dala jsem si sušenku, psům jsem oznámila, že nic nedostanou, protože se flákaj :) Oblékla jsem si na sjezd bundu a ani mě nenapadlo se ptát, jak je to daleko, protože jsem předpokládala, že to kontrola zase nebude vědět. Ale věděla a sami mi to řekli – prý už jen 6km. Hurá!

 

Krpál na Pěticestí před námi

 

Sjezd na Záhoří jsem tentokrát zvládla bez ztráty kytičky. Měla jsem pocit, že teď už mám vyhráno, ale to by to bylo moc jednoduché :) Cesta k chatě Bedřichovka se neskutečně, ale neskutečně vlekla. Vedla po loukách pořád dolů a nahoru a nebralo to konce. Začínalo se trochu stmívat a byla mlha, takže člověk moc neviděl a pořád čekal, že se za každým dalším vrškem objeví cíl… a pořád nic. A pak se najednou konečně ze šera a houstnoucí mlhy ozval štěkot. A byla jsem tam! :)))

Vyrazila jsem honem hledat, kam vlky uvázat, protože stake outový kolík (který jsem speciálně kvůli tomu koupila, jinak ho nepoužívám) jsem musela nechat v autě, to bych do batohu nedala. A podařilo se mi na kraji louky najít u nějaké boudy strom. Vlky jsem frkla tam a vyrazila shánět vodu, s čímž mi pomohl jeden z musherů a dovedl mě k chalupě za silnicí, kde jsme si jí mohli natočit. Zalila jsem psům trochu sušeného masa a pak jsem se honem oblékla a mazala do bufetu se osušit a ohřát. Měla jsem sice bundu a převlíkáče a tak, ale třeba boty jsem na přezutí neměla. A tak jsem se rozhodla, že promáchané lyžáky radši ani nebudu sundávat, stejně by neuschly, lepší nezkoumat, co v nich je :D

Seděla jsem pak drahnou dobu před krbem a snažila se zahřát. a dávala se do řeči s různými lidmi. Mnozí přijeli dobu přede mnou a tak celkem po chvíli už odjížděli. I holky přijely dneska mnohem dřív než já. Čas se neskutečně vlekl a měla jsem pocit, že ty tři hodiny, které jsem tu měla strávit, snad nikdy neuběhnou. Několikrát jsem vyšla nenápadně z dálky zkontrolovat psy, ale nechtěla jsem tam chodit, abych je nebudila. Byli docela ticho, takže asi únava je zmohla :) Kupodivu… Nakonec jsem zůstala v bufetu sedět jen s Lukášem, který jel s dvěma samojedy a přijel ještě chvíli po mě, a bavila se jeho „samojedíma“ historkama :))) A pak už mi konečně do startu zbývalo jen asi čtvrt hodiny a tak bylo na čase vyrazit – do zimy, tmy, mlhy a na příšerných 17km s trucující Friskou a otráveným Dingem, to bude paráda! :)

 

Vlci na povinné pauze :)

 

Jenže nějaká zlovolná místní víla se rozhodla, že mi to ještě zpestří a sebrala mi i druhou krční spojku! Prostě zmizela a nikde nebyla… pravda, že byla bílá… ale měla dvě karabiny a ani ty jsem nikde ve sněhu kolem neviděla. Šňůra prostě nebyla. Začala jsem zmatkovat, protože mi bylo jasné, že bez spojených psů se někde zabiju. Nenapadlo mě nic lepšího, než běžet zpátky do bufetu za Lukášem, jestli nemá šňůru náhradní. Neměl. Ale nabídl mi dvě karabiny. To by mohlo jít, když použiju náhradní obojek! Vypůjčila jsem si karabiny, převlékla psy z civilních obojků do tažných (rozdíl je v tom, že ty k postrojům mám polostahováky, na které nejde psy uvázat, protože by se odkousali, do zápřahu jim zase normální nedávám, protože na nich mají známky a cinkají a byli bychom jak cikánský vůz :D) a na Frisky civilní jsem přidělala karabiny a za ně sepnula psy. Uf! A mazala jsem na start.

Tma, mlha, zima a otrávení unavení psi. Tři hodiny stačily k tomu, abych vytuhla a nechtělo se mi vůbec hýbat. Mokré boty studily, byla mi zima a všechno mě bolelo. Louky zpátky se ale zdály mnohem kratší. Ve tmě se zdá tak nějak všechno kratší, jak to člověk nevidí :))) Kopce jsou nižší, vzdálenosti kratší, sjezdy méně prudké… ;) Po odbočce na tobogán začalo peklo. Opět tu bylo plno bobků. Friska, zřejmě už z toho všeho na nervy, chytala úplně panické záchvaty, kdykoliv jsme nějaký potkali. S očima vyvalenýma hrůzou uskakovala do hlubočáku i za cenu toho, že musela přeskočit Dinga, kde zůstala stát a s výrazem, jako by viděla UFO, zírala na hovno na trati a odmítala se pohnout, úplně paralizovaná strachem… z hovna. A to bylo každých deset metrů nějaké. Myslela jsem, že mě šlehne. Cedila jsem mezi zuby ty nejhorší nadávky a možná jsem i vymyslela pár nových sprostých slov. Plazila jsem se do toho hrozného kopce, ze začátku ještě na lyžích, pak už pěšky, tam kde to bez tahu psů nešlo. A ti netáhli. Friska neustále skákala do sněhu a já jí za postroj tahala zpátky, aby ušla pár kroků a skočila tam znova. Dingo útrpně buď stál a nebo šlapal dopředu, podle toho, co zrovna dělala Fris a já. Za námi se začali rojit světlušky. Dojelo nás několik spřežení (řekla bych, že všechny, moc jich už po nás nestartovalo) a taky Lukáš se samojedkami, které mu šli krásně, a tak kolem nás skoro proběhli a byli pryč. Naštěstí pak konečně přišel úsek, kdy bylo bobků míň a tak Fris přestala hysterčit a šla normálně dopředu.

 

Tohle jsme jeli včera za světla, dneska za tmy :)

 

Ze zbytku noční jízdy si moc nepamatuju. Vím ještě, že jsem se hrozně bála toho úseku ve stráni s kosodřevinou, ale i ten se ve tmě nějak scvrkl tak asi na polovičku :) A nebyl zdaleka tak hrozný. A pak už to vlastně bylo jen pořád dolů. Věděla jsem už ze včera, co kde je, takže jsem ani nepadala a v pohodě jela. Psům se pořád moc nechtělo, ale z kopce už to nějak nevadilo. Jela jsem úplně sama temným lesem a kdyby mi nebyla zima a nebyla jsem tak otrávená z otrávených psů, byl by to asi krásný zážitek – jet si jen tak sama nocí Orlickými horami… :)))

A pak už mě konečně čekala jen sjezdovka do cíle! Bylo tam spoustu světla z osvětlení, takže jsem se rozhodla jí sjet, jako včera. A skončila jsem na držce přesně tam, kde včera. Přišlo mi to hrozně vtipné a začala jsme se smát jako blázen, už asi únavou z toho všeho. Frisku to taky zjevně pobavilo a začala po mě skákat nadšením… a zamotala sebe, Dinga i mě takovým způsobem, že mi trvalo nevím jak dlouho, než se mi podařilo to všechno rozmotat :D A lyže jsem zula a cílem prošla pěšky :)

Na chalupě jsem snědla dvě čínské polívky a balík nějakých slaných sušenek – asi mi chyběla sůl :D Udělala si čaj a lehla do postele – a usnula dřív, než jsem ho vypila :) Dneska to teda bylo fakt výživné. Na zítřek lepší nemyslet, protože zítra to má být ještě delší!

 

 Třetí den

 

Jelikož jsem včera neměla sílu zjišťovat, kdy je nějaký meeting nebo něco podobného, rozhodla jsem se ráno vstát a před osmou, než půjdu na snídani, jet všechno zjistit. To byl odvážný nápad, protože když jsem vstala z postele, cítila jsem se, jako bych spala tak půl hodiny, a po celém těle jsem se třásla vyčerpáním. Třas neustal ani když jsem dojela ke Kristýně a cítila jsem se slabá jako moucha, připadalo mi, že musím mít vysokou horečku. Představa, že mám za několik hodin znovu stoupnout na lyže, se mi zdála neuvěřitelná. Po troše zmatků jsem vyzjistila, že meeting je v devět hodin, start by měl být v poledne. Odjela jsem zpátky na snídani, po které se mi udělalo trochu líp. Aspoň jsem se přestal třást, pocit naprosté vyčerpanosti tu byl stále. Pak jsem šla honem na pokoj balit, protože jsem do desíti musela opustit pokoj. Nemělo pro mě smysl platit další noc, když tu nebudu spát, navíc bych zítra opět musela do deseti vyklidit pokoj a v deset tu ještě zdaleka nebudu :) Na devátou jsem jela znova na Kristýnu jen proto, abych si na ceduli na dveřích přečetla, že meeting v devět hodin je škrtnutý a přepsaný na desátou hodinu :/ Super.

Když jsem pak chvíli před desátou nosila všechny ty věci ze třetího patra do auta a měla pocit, že se pod váhou batohu asi zhroutím, říkala jsem si, že to podkroví je fakt za trest. Meeting jsem nestihla úplně od začátku, ale to důležité jsem podchytila. Trasa se nejede delší, ale opět krátká jako včera – 56km, protože začíná mrznout a psi by si zničili tlapy. Ok, to byla dobrá zpráva. Horší byla ta, že se až v cíli dnešní etapy mělo rozhodnout, jestli nakonec bivak bude nebo ne, podle toho, jestli bude večer mrznout. Pokud ne, psi by navlhli a tak by se muselo jet ještě večer zpátky. A to by znamenalo, že nemám kde spát (mimo to, že by se dnešní trasa opět prodloužila). Romana mi sice nabídla, že v tom případě bych mohla přespat u nich v bydlíku, ale stejně jsem se v duchu modlila, aby ten bivak byl.

Sedla jsem si pak do hospody, dala polívku a tak nějak relaxovala, komunikovala s lidma, co si chtěli jít prohlédnout vlky, a snažila se nemyslet na to, co mě čeká… a na to, co čeká Frisku, jestli dneska bude dělat, to co včera. A dávala si pozor, abych si dala věci na odvoz na bivak včas :)

Tentokrát všechno dobře dopadlo, první ztracenou krční šňůru jsem našla v batohu (a Lukášovi vrátila karabiny) a bágl jsem si tam stihla odnést. Na start se přede mnou ploužili i ostatní s podobnou náladou, jako já :) Taky psi se tvářili, že jsme se asi všichni zbláznili. Nikdo z nich už se netěšil, všichni prostě jen šli. Friska vypadala, že jí je to celkem všechno jedno, Dingo se tvářil jako týraný pes, jako obvykle. Takže nic nového :) Lyže už jsem tentokrát nenazouvala a šlapala pěšky s ostatníma. Na loukách nad sjezdovkou už nebyl skoro žádný sníh, včera všechno slezlo, a tak jsme šli pěšky i dál. Pak už mě to ale přestalo bavit a lyže jsem nazula. Holky se dívaly, že jsem se asi zbláznila, ale mě prostě nebavilo jít pěšky. Nesnáším chodit s lyžema pěšky, je to tak nějak potupné, pomalé, navíc si člověk od lyží namočí rukavice a pak mu je zima na ruce… a vůbec. Tak jsem radši jela i za tu cenu, že se někde rozbiju.

 

Na loukách za startem už není skoro sníh, tak jdeme pěšky.

 

Dojela jsem slavně až do Deštného, kde se přejížděla silnice. Přejela sem jí a uhnula se stranou, protože za námi jelo spřežení. Asi ne dost. Psi se rozhodli, že sežerou vlky. Obklopili nás pomalu kolem dokola a vrčeli a cvakali mým psům před obličejem. Frisula zalezla za mě a Dingo seděl a tvářil se, že zuby míhající se mu před čumákem nevidí. Snažila jsem se situaci nějak zachránit, ale nebylo moc jak, neodvažovala jsme se do psů strkat, abych je nevyprovokovala k útoku. Nakonec si je musher odtáhl sám. Omlouvali jsme se jeden druhému, on za psy, já za to, že jsem se dost neuhnula :) Ale dobře to dopadlo nakonec.

Včera mi někdo povídal, že třetí den bývá nejhorší, psi nejunavenější a nejmíň se jim chce. Já si ale říkala, že by to mohlo být spíš lepší – první den byl dobrý, to je to bavilo, druhý den přišla únava a otrávenost, že mají zase znovu běžet… a třetí den by to už mohla být rezignace a tak nějak „přijetí údělu“ :) A ukázalo se, že znám svoje psy dobře :))) Dneska to bylo podstatně lepší. Žádný velký zázrak, ale psi šli dobře a spolehlivě. Friska nevymýšlela žádné ptákoviny a šlapala do kopce. Utvořily jsme jakousi náhodou skupinu s Luckou a Romanou a plazili jsem se společně vzhůru :) Frisula se za tu dobu stihla „sesmečkovat“ a už nahoře nechtěla jít bez nich. To mě sice moc netěšilo, protože nahoře a z kopce jely holky pomaleji, ale zase se dalo čekat, že dneska bude mít tendenci se chytat všech soupeřů a nebude tak rezignovaná jako včera.

Až na Masaryčku jsme dojely společně. Romana poodjela a Lucka se zastavila, aby ze sjezdu sundala lyže. O něčem jsem se s ní bavila, koukala jsem, jak mě někdo fotí a opodál stál nastartovaný traktor… a tak jsem vůbec neslyšela, že jede někdo za námi a volá, abychom uhnuli… a pak se najednou mezi nás vřítilo spřežení Romana Habáska. Nestihla jsem uskočit a tak se jeho psi nějak zamotali a najeli do Lucčiných psů. Chvíli to vypadalo, že z nich nic nezbude, protože spřežení je prostě válcovalo pod sebou, jak pořád běželo dál… ale pak se přece jen obě feny vynořily ven a byly kupodivu celé. Vypadalo to teda dost děsivě… :/ Ale nakonec jsem jedinou újmu utrpěla já, když na mě Roman nevybíravě křičel… ale právem, no… Hlavně, že všichni přežili.

 

Za holkama na Masaryčku

 

Na kontrole pod Masaryčkou jsem se rozhodla pokusit holkám trhnout. Bylo to odvážné, ale na vzdory ranním pocitům, jsme se cítila docela svěže a spolupracující psi mě taky dost pomohli, a tak mi tempo holek připadalo pomalé. Navíc sníh dost umrzl, což vyhovovalo mým těžkým psům (hlavně Dingovi), ale nevyhovovalo holkám, které se bály z kopců. A tak jsem vyrazila, dokud se občerstvovaly, jinak bych Frisku nepřemluvila. I tak to byl chvilku boj, ale nakonec to nebylo ani zdaleka tak hrozné, jak jsem čekala. U odbočky do mého „oblíbeného nebruslícího“ úseku jsem chvíli váhala nad namazáním, ale nakonec tam byla horda fotografů, tak jsem jela zatím dál. A Friska měla dneska asi náladu hrát si na magnet :))) Včera naprosto ignorovala každého, kdo projížděl kolem nás, ale dneska se asi rozhodla, že prostě nechce běžet sama. A tak se vždycky pověsila na kohokoliv, kdo nás předjel, a upalovala jako šílená.

A tak jsme pěkně v závěsu za nějakým spřežením dojeli až k tobogánu. Vida, jak se najednou ta cesta zdála docela krátká a úplně v pohodě :D Pod tobogánem to opět trochu vázlo na psích bobkách, ale jak jsme je projeli, už zase Friska mazala vpřed. Následující sjezd byl celkem masakrální, od saní tam byly vybržděné rigoly a člověk tím jel jak na tankodromu, jak to bylo umrzlé, tak to jelo jak blázen a moc se tam nedalo brzdit, takže jsem se tak nějak sypala dolů, celou dobu na hraně, jestli to ustojím, psi fungovali tak troch jako brzda, protože mi nestačili, ale nešlo s tím nic dělat, zabrzdit jsem prostě nedokázala. Když jsem proletěla ostrou pravotočivou zatáčku na konci, tak tak to ustála a zastavila, abych se vzpamatovala, dojel mě cyklista. Zastavil u mě a povídá: „Ty jo, ty jedeš dobrý bomby, tys vůbec nebrzdila!“ :D :D :D Jo, kdyby to šlo, tak bych ráda… :)))

Sjezd na KO byl v pohodě a pak nastal zase můj neoblíbený úsek, kde se člověk plahočí a vůbec to neubývá. Netěšila jsem se na něj. Jenže dneska bylo oproti včerejšku všechno jinak. Psi šlapali dopředu a jak nás předjeli sáně, Friska se přimagnetovala :D A frčeli jsme. Nakonec jsem začala řešit, že je mi zima, protože jsem se prostě jenom vezla :D A taky mi připadalo, že jedem hrozně pomalu :D Nevím, jestli jsou všechny saně tak pomalé, ale ty co jsem dneska potkávala, byly… jeli před námi dvoje a musheři neustále zastavovali a něco řešili. Psi se jim venčili, motali, nebo se předjížděli… prostě pořád něco. Měla jsem už pocit, že staví co deset metrů a že mě z toho asi trefí. Předjet moc nešli, protože to zase pak Friska zpomalila a dojeli nás… Ale i přes to jsme jeli mnohem rychleji, než včera… a hlavně jsem se nedřela jak mezek :)

 

Friska „přimagnetovaná“ za saněma :)))

 

Na začátku sjezdu nám spřežení ujela. Z takového kopce, kde musí lyžař plužit jak o život, jsou saně mnohem rychlejší :) Jenže Friska usoudila, že je to hrozná katastrofa, a valila za nimi jako šílená. Nadávala jsem jí z plna hrdla a čekala, že se tam někde strašně rozbiju. A taky, že jo. V jednom místě asi pod sněhem přes cestu přetékal potok nebo nějaká strouha. Už první den tam byl sníh propadlý. Včera převážně zmizel a zůstal tam jen jakýsi sněhový můstek, asi třicet centimetrů široký, na který se musel člověk trefit… a dneska tam nebyl ani ten! Pokusila jsem se zastavit a zařvala na psy, aby stáli, ale Friska v panice, že musíme dohnat to spřežení, neposlechla… Špičkama lyží jsem se zapíchla do strouhy a katapultovala se přes ní po hlavě vpřed. Opět jsem asi vymyslela několik nových sprostých slov, především na adresu Frisky. Ta mě ale nevnímala, protože furt chtěla za tím spřežením :D Měla jsem chuť jí přetáhnout hůlkou po hlavě, aby se z toho transu probrala… no stejně by to nepomohlo a mě by ten vztek taky nepřešel :))) Tak jsem se vyškrábala na lyže, celá naražená, a jela dál.

 

Sjezdy 

 

Pod kopcem jsme opět dojeli obě spřežení. Oba musheři (též německy mluvící, jako tady snad všichni :)) vypadali, že jsou překvapení, že mě vidí živou :D Já ostatně byla taky. A zase jsme jeli za nimi… Friska stále zběsile táhla a teď už se přidal i Dingo, což mě dost překvapilo. Co to do něj vjelo? Celou dobu vypadal, že co chvíli padne a umře, říkala jsem si, jak toho má chudák už asi dost, a teď najednou vyrazil a mazal a táhl, jako by neměl v nohách za tři dny přes sto kiláků a dneska skoro čtyřicet. A tak jsem nakonec musela pomalu i do kopce brzdit, abychom nenajížděli do těch pomalých :))) spřežení… :D

V kopci na Pěticestí se ukázal důvod Dingova vzpružení :) Jeden musher jel plynule nahoru, ale druhý pořád zastavoval a něco řešil, až zastavil definitivně. Chvíli jsem čekala, jestli pojede. Vůbec mi nevadilo si dát trochu pauzu a taky se mi ho nechtělo předjíždět, doufala jsem, že mě psi za ním vytáhnou až nahoru :D Ale začal mi ukazovat, ať jedu a něco říkal německy, tak jsem usoudila, že přes posuňky se s ním hádat nebudu a německy to nedám, a vyrazila, že ho předjedu. Nevím, jestli nějaký jeho pes řekl Dingovi nějakou urážku, nebo co to Dinga popadlo, že si z těch stovek psů za celé dny, vybral tohohle jednoho (ostatní naprosto důsledně ignoroval), ale jak jsme se ke psům blížili, zaměřil se na něj a začal machrovat a vrčet. Když jsem ho sjela, ať se na to vykašle a maže dopředu, dal pokoj a šel. Ale tím se vyjasnilo, proč tak najednou začal táhnout :D Zmetek jeden, celou dobu se fláká, já si myslím, jak chudáček nemůže, ale když se chce jít porvat, to najednou může!

Na Pěticestí jsem dojela v dobrém rozmaru. Měla jsem dojem, že jsem to dneska celé jela asi tak poloviční dobu, než včera… jo když psi makaj a táhnou, to je pak úplně jiná jízda :) Opět jsem oblékla bundu a vytáhla pár kousků hroznového cukru pro sebe i Frisku, která to navzdory všem mým předpokladům žrala :D A tak jela od prvního dne na hroznový cukr :))) Divný, obvykle to psi nechtěj, už jsme to zkoušela dávat kde jakému… ale Fris je prostě Fris :) Jak jsem ho tahala, už čekala na svou dávku :D Sjezd byl v pohodě, zato louky na Záhoří se zdály ještě mnohem delší, než včera :D Pořád jsem měla pocit, že těch kopečků tam bylo včera míň a že už tam musíme být. Říkala jsem si, že škoda, že jsem je včera nespočítala :))) A pak už jsme tam přece jen byli!

Chtěla jsem zamířit zase k „našemu“ stromu (tentokrát jsem úvazový kolík měla, ale strom je strom ;)), ale všude už byla v cestě spřežení, a tak jsem je tak nějak objížděla a pak mi najednou, kousek od našeho místečka, stála v cestě hromada slámy pro psy… a tak jsem skončila v hlubočáku vedle ní. Zůstala jsem rezignovaně sedět ve sněhu a nějak neměla sílu se pohnout. Pak se vedle mě objevil Venca Zetek a jestli prý jsem chtěla skočit do té slámy :D A jestli nechci pomoct vstát. Pak si všiml, že už nemám lyže a tak koukal, co tam jako dělám :))) „Mě se jen nechce vstávat…“ Začal se smát :)))

Uvázala jsem psy a doběhla si pro batoh na hromadu, a protože jsem byla líná jít do chalupy za silnicí pro vodu, naházela jsem do ešusu trochu sněhu a rozehřála ho na vařiči pro psy. Dala jsem jim sušené maso a přihodila k tomu nějakou konzervu, co jsme dostali na prezentaci… a doufala, že se z toho nepo… :) Dokud mi bylo teplo, honem jsem postavila stan a přichystala si tam všechny věci a i se v něm převlékla, nechtělo se mi jít s věcmi do bufetu. Psům jsem nanosila trochu slámy, ale beztak si jí hned rozrochnili, jak se tam motali a nechtěli si lehnout. Zkontrolovala jsem, že mám všechno uchystané a psi už taky nic nepotřebují a vzala jsem promočené boty a mazala do bufetu na guláš a ohřát se. Z nebe se snášel hnusný namrzající déšť, ale už bylo rozhodnuto, že bivak bude. Mrzlo a stále přituhovalo. V noci mělo být -6°C.

 

Vlci na bivaku

 

V bufetu bylo teplo a guláš byl taky fajn. Za poukázku na pivo jsem vyškemrala čaj. Podle jakéhosi nepsaného (a jen tak mimochodem vyřčeného pravidla) jsme si směli v bufetu jen dát ten guláš a měli jsme jít ven, kde byl vyhřívaný (jakž takž) stan s dalším občerstvením a vedle hořely finské (též zvané kanadské, římské, indiánské, ruské… nějak nevím, co je správně) svíce, kde se taky člověk mohl ohřát. Jenže jen v bufetu bylo fakt teplo. A mě byla fakt zima. Děsná. Klepala jsem se celou dobu, co jsem jedla guláš, a pak jsem si ještě drahnou dobu hřála ruce o čaj a snažila zahřát promrzlé nohy. Prohlásila jsem, že ven nejdu, dokud se nezahřeju :D Nebyla jsem sama, sedělo nás tam asi deset, kdo předstírali, že stále jedí guláš :D S Viktorem Vlčkem jsme začali polemizovat o tom, že bychom tu asi fakt neměli být, protože bivak má být „simulace přežití v divočině“… to sice jo, ale… něco mi na tom pořád nesedělo… Pak mi to došlo. Ti zlatokopové taky neseděli jen tak na sněhu, mohli si rozdělat oheň! Pořádný! Ne nějakou svíci, ať už jakoukoliv :))) Takže když nemáme oheň, máme bufet :)

Nakonec jsme bufet přece jen opustili a přesunuli se k těm svícím. Guláš byl sice dobrý a k čaji jsem dostala mega hořickou trubičku a ještě snědla tatranku, co mi zůstala v kapse, ale měla jsem pořád hlad. Ve stanu ale měli na výběr jen stejk a klobásu – nic pro mě. Jenže hlad je hlad… a tak jsem asi prvně v životě snědla klobásu :D Nutno podotknout, že to byl teda spíš buřt, což normálně jím, ale i tak… Asi jsem poprvé ve svém životě měla téměř chuť na maso :D Děsný, co s člověkem dělá únava :)

Venku si mezi tím snowbikeři vymysleli večerní zpestření – zapůjčili si jedny sáně a místo psů k nim zapřáhli sebe :) Bylo jich osm, prvním ještě kdosi přinesl svítící obojky na krk :D A místo mushera postavili nějakého svého kolegu, který neměl ponětí, jak saně řídit :D Aby toho nebylo málo, tak „psi“ se mezi sebou různě prali a štěkali na sebe a vymýšleli ptákoviny, ale nakonec se jim podařilo ujet několik desítek metrů tam a zpátky :)))

Video z osmispřeží snowbikerů zde.

Večer pak ubíhal příjemným povídáním s kde kým, kdo se zrovna namanul, všichni se chodili ptát na vlky, na to jak tahaj („Ale jdou ti pěkně, ne? Co jsem viděl, tak ti šlapali!“ :)) a jak to, že se nervou („Já všechny co znám, tak jsou hrozný rváči… A to jezdila taková paní, a ta ho vždycky musela hodit do příkopu, aby jí mohl někdo předjet…“) a celkově všichni musheři obdivovali lyžaře a chodili nám div ne skládat hold („Já bych to teda na lyžích neujel, jste fakt dobrý!“) :D Nakonec, po soustavném přesouvání mezi přelidněným stanem a svícemi venku, nám opět dovolili jít do bufetu :) Všichni mi radili, že tam mám zůstat v teple co nejdéle a jít spát, až se mi fakt bude chtít, abych byla v mrazu ve stanu co nejmíň. Což o to, to mi nemuseli říkat, to vím :) Jenže já už se zahřála, spát se mi fakt chtělo, spoléhala jsem na kvalitní vybavení do zimy a hlavně mi bylo líto psů… vím, že na úvazu se nevyspí, asi leží, ale určitě nespí. A tak jsem se kolem půlnoci rozhodla to zabalit.

Nahnala jsme psy do stanu a snažila se je přemluvit, že fakt nebudou ležet na mojí karimatce, prostě ne. Jenže oni odmítali ležet na holé studené podlážce. Bylo mi dost teplo, takže jsem ze sebe sundala bundu a převlíkače a rozložila je tam, ať si lehnou na to… Friska toho z části využila, zčásti použila batoh. Dingo si nakonec vymínil, že se mi stulí do klubka k nohám. No tak jo, aspoň bude hřát.

 

 

Čtvrtý den

 

Nad ránem mě samozřejmě vzbudila zima :/ To byl nápad, svlékat se! Ale zase tak zle nebylo, taky bylo jen asi -7°C, takže žádná hrůza. Když jsem si strčila nohy pod Dinga a přimáčkla se k Frisce, tak to šlo :) A pak asi v půl šesté ráno začali všichni vstávat, protože v sedm byl start. Mě se ukrutně nechtělo a taky psi se odmítali pohnout. Nakonec jsem se donutila převléknout a začít balit, co šlo sbalit ve stanu – relativním teple :) Vaření čaje na snídani jsem zavrhla, uvázala venku psy a za žvýkání polozmrzlého závinu jsem balila věci. Když došlo na stan, zjistila jsem, že tyčky přimrzly k sobě i ke stanu :/ Šel kolem Martin Kotiš a když viděl, jak se stanem marně zápasím, přišel mi pomoct :) Takže se nám to nakonec společnými silami podařilo zdolat, uf :)

Pak už jsem měla docela fofr, abych odnesla bágl na hromadu na odvoz a mazala na start. Psům se nechtělo. Byli nevyspalí a otrávení, jak jinak. Přes louky přes celé Záhoří se táhli jako smrad. Jeli jsme za týpkem s malamutama a pulkou, kteří měli dost pomalé tempo, jenže když jsem je předjela, tak Friska nechtěla jít už vůbec, takže jsme se pořád tak nějak předjížděli… Nahoru se tentokrát nejelo tobogánem, ale kopcem na Pěticestí. Celkem jsem se na to těšila (pokud se teda dá na čtyřkilometrové stoupání těšit :D), doufala jsem, že to bude o moc lepší, než tobogán, když se tam bude dát hezky bruslit po pěkné široké tvrdé trati. To by ovšem museli psi jít! Nešli, Friska se opět rozhodla stávkovat a tak jsem celý kopec jela po svém a Frisce nadávala. Zase zdržovala mě i Dinga, který jakž takž šel… Slibovala jsem jí hroznou pomstu a říkala si, že ještě, že už je to dneska jen 25km, že už to dojedem, i kdybych si jí měla hodit na záda!

 

Plahočení se do kopce, když psi nechtějí jít…

 

Vyplahočili jsme se na Pěticestí, kde jsem si dala (po ubohých šesti kilometrech) pauzu, protože jsem byla vyřízená. Vztek člověka hrozně vyčerpává :) A pak, nevím, co Frisce přeskočilo, ale když jsme vyjeli, najednou vyrazila. Jen tak nějak bezdůvodně, ani před námi nikdo nejel (celou dobu nás všichni předjížděli a ignorovala to) a prostě valila z kopce a táhla a makala… To byla panečku najednou jízda! Kousek pod Pěticestím jsme dojeli Lukáše se samojedkami, přičemž Friska se rozhodla, že nebude ani brzdit, a tak jsme kolem něj prosvištěli, že jsem měla co dělat, abych ho nesrazila :D A letěli jsme dál. Pod dlouhým prudkým stoupáním (tím, co se včera jelo opačně a letěla jsem tam přes tu strouhu) jsme dojeli dvě spřežení. Friska se přimagnetovala (s těmahle prý jedem) a taky Dingo začal táhnout (hajzlík vyčůranej, zase se chtěl jít rvát, ač všechna ostatní spřežení dneska zase ignoroval, že by to byli ti samí, co včera?), a tak jsem se i do toho krpálu přes všechny ty muldy a výmoly prakticky vezla, protože psi makali jak zběsilý.

Nahoře nastal trochu problém, protože dál trať vedla z mírného kopce, kde já jela dost rychle, zatímco spřežení jela dost pomalu… o kus dál jsme předjeli Lucku, která zase pak předjela mě, když jsem si oblékala bundu – byla mi zima, jak jsem se jen vezla, a taky jsem chtěla dát náskok těm saním před námi… To se mi povedlo a saně odjely, Lucku jsem zase dojela na KO kontrole (dneska nebyla KO, protože jinudy to dolů už nešlo :)), kde zouvala lyže. Já to vyřešila jako obvykle – zhluboka se nadechla a zavelela psům „Pomalu!“ a jela. Jenže Friska nechtěla jít pomalu, letěla dolů jak šílená. Z cesty, která první den byla širokou rovnou pěknou tratí, i když z prudkého kopce, udělaly saně, obleva a mráz příšerné koryto s výmoly a místy bez sněhu. Takže jsem se dolů tak nějak sypala za zběsile táhnoucí Friskou (kde se v ní braly ty síly na šílený sprint po 150km by mě fakt zajímalo) a jen doufala, že to přežiju. Nakonec jsem hodila příšernou držku přes další strouhu bez sněhu – Friska opět dělala, že neslyší povel „Stůj!“, Dingo se snažil, ale nedokázal jí ubrzdit. Když jsem se zvedala a křičela na ní, že má v hlavě piliny, tvářila se, že se jí to naprosto netýká a jen čekala na povel, že může vyrazit dál. To zvíře je neuvěřitelný!

Prosvištěli jsme další úsek tratě a nad tobogánem jsem radši zastavila včas. Jenže pěšky to nebylo o moc lepší, Friska stále zběsile táhla a protože jsem šla dost pomalu i když jsem poklusávala, přidal se i Dingo… a tak jsem za nima spíš jela. Pak jsme potkali Vláďu Urbáška, který jel taky skijoring se svojí huskounkou, ale protože mu začala kulhat, včera to vzdal a teď přišel na trať fotit. Ležel v závěji pod smrkem. Frisce to přišlo ohromně zábavné a než jsem byla s to jí to zatrhnout, vrhla se na něj a oskákala ho a olízala. No tak dobře. Načež se rozhodla vyrazit dál, vyletěla jak praštěná, trhla se mnou, mě sjela noha do nějaké díry a příšerně mi ruplo v koleni, které se mi snad otočilo naruby. Bezvadný. V bolesti jsem seřvala psy, ať jdou sakra pomalu a začala se opatrně belhat dolů za nimi. Pajdala jsem jak mrzák a soustavně vrčela na psy, ať jdou pomalu, protože jsem se plazila rychlostí šneka a oni to nedokázali pochopit, ale já se bála udělat rychlejší krok – namrzlý sníh klouzal a nebo jsem se brodila hlubočákem, fakt to nešlo.

 

Pěšky posledním tobogánem

 

Nakonec jsem slezla dolů a nazula lyže, to bylo lepší. Tak jedem. Vysvitlo sluníčko a my si frčeli poslední stovky metrů do cíle! Dneska nebyl pod sjezdovkou, ale nad ní u kostelu svatého Matouše, protože dál už na trati nebyl skoro žádný sníh. O to líp to ale vypadalo, když spřežení projížděla pod zářivě modrou oblohou kolem kostela na vršku, vznikaly krásné fotky :)

A tak jsme najednou byli tam! Byli jsme v cíli a měli jsme za sebou Šediváčkův long! Pocit? Žádný :))) Přibližně asi takový, jako když horolezec vyleze na velehoru a má tak nějak trochu radost, ale hlavně má v hlavě, že ještě nevyhrál, že ještě musí sejí dolů a přežít to… Já přemýšlela nad tím, že je mi zima, bolí mě koleno a musím sejít sjezdovku dolů a jít se převléct a ohřát :D Nakonec mě přece jen napadlo, že bych mohla aspoň pochválit psy a prohodit pár slov s ostatními, abych nevypadala nespolečensky :) Romana dneska dojela přede mnou, což mě trochu překvapilo, protože i včera se z kopců bála, že je to zmrzlé a šla všude pěšky… a dneska to bylo zmrzlé z kopce většinou, takže jsem čekala, že jí někde potkám jít pěšky. Povídala, že se dneska rozhodla, že prostě pojede a nějak to dopadne :))) Byla dobrá, obdivovala jsem jí, protože já (ne)umět na lyžích tak jako ona, tak si teda fakt psy nezapřáhnu! :)

 

V cíli pochvala pro vlky :)

 

Zbelhala jsem sjezdovku, převlékla se a zaplula do hospody, dát si něco teplého k jídlu a čekat na výsledky. Dobu jsem tam seděla u stolu sama a docela regulérně usínala :D Pak si přisedl Lukáš a Martin s rodinou, což mě probudilo :)

Na vyhlášení se ukázalo, že jsme nakonec dojeli na čtvrtém místě! Z holek dokonce třetí, ale nevyhlašovali to zvlášť. Z dvanácti startujících nás dokončilo osm. Ale jinak celkově byl letos menší „odpad“ než jindy, dojelo dost lidí :)

No a tak jsme to dokázali :) Co víc dodat? Asi nic. Prostě jsme to dokázali, psi byli nakonec úžasní, i když to z toho vyprávění asi vypadá, že jsem je chtěla celou cestu zabít, není to tak, byli vážně super a mnohem lepší, než jsem čekala. A já si splnila další svůj sen :) Tak jaký bude ten další? :)))

 

Více fotek v galerii. (i s popisky, odkud jsem které ukradla :))